Proces tvorby mých ilustrací

V této části mého blogu bych vám ráda přiblížila něco víc o sobě, své tvorbě a hlavně o tom, jak vlastně celý proces probíhá. Dozvíte se, jak jsem se k tvoření vůbec dostala, proč mě tolik přitahuje temnější a děsivá tématika, a taky v jakých programech pracuji, co všechno při tvorbě používám, jak dlouho mi jednotlivé projekty trvají – zkrátka všechno, co se děje v zákulisí mého kreativního světa.

Jak jsem se dostala k tvorbě?

Vždycky jsem byla kreativní – a to mi zůstalo. Už na základce jsem si často kreslila jen tak, pro sebe. Spíš než cokoliv jiného to byl způsob, jak si zkrátit čas, protože jsem tehdy neměla moc kamarádů. Ale nezůstalo to jen u toho. Postupně se ale tahle "zábava" změnila. Obklopila jsem se tvůrčími lidmi, kteří mě inspirovali, a zároveň jsem objevila umělce, jejichž práce mě fascinovala.

Umění se pro mě stalo něčím mnohem víc. Kreslení a malování mi pomáhalo vyjádřit to, co jsem neuměla říct nahlas. Byl to pro mě únik z reality a zároveň něco, co mě uklidňovalo. Také to byl zkrátka prostor, kde jsem mohla být sama sebou. Díky tomu, co tvořím, dokážu být na sebe hrdá. A hlavně – i v těch nejhorších momentech svého života, kdy se všechno hroutilo, mě právě umění dokázalo poskládat zpátky dohromady. Nikdy jsem se ho nevzdala, a právě proto jsem se v něm mohla pořád zlepšovat.

Jaké tvorbě se věnuji dnes?

Dnes se nejvíc věnuji digitální tvorbě, hlavně i kvůli tomu, že studuji IT. Je to pro mě teď jednodušší a praktičtější – tablet si můžu vzít kamkoliv, na rozdíl od štětců, barev, vody, plátna a všeho ostatního, co jsem dřív musela připravovat. Navíc je to i levnější. Když jednou investujete do tabletu, už nemusíte pořád dokupovat materiál jako barvy nebo papíry.

Ze začátku jsem si myslela, že právě praktičnost a cena jsou hlavní důvody, proč jsem přešla k digitálu. Ale časem jsem zjistila, že je toho mnohem víc. Digitální tvorba nabízí tolik možností – vrstvy, různé typy štětců, filtry, transformace… věci, které by s klasickými médii nešly nebo by trvaly věčnost.

Momentálně se soustředím hlavně na ilustrace a komiksy, ale do budoucna bych se chtěla víc ponořit do 3D tvorby pro herní prostředí. Někdy si najdu chvilku i na pixelart – už ne tak často jako dřív, ale má v sobě něco, co mě pořád baví.

Proč se věnuji temnější a děsivější tématice?

Řekla bych, že se temné tématice věnuji prostě proto, že mě opravdu zajímá. Ve volném čase často poslouchám crime casy nebo creepypasty, a právě odtud nejspíš pramení moje fascinace. Možná si říkáte, proč se zaměřuji hlavně na české případy. No, vím, že jsme malá země a o našich příbězích se většinou nedozvíte, pokud se v tom sami nezačnete šťourat. Přitom máme spoustu případů a záhad, které si pozornost rozhodně zaslouží.

Navíc znám hodně lidí ve svém okolí, které tahle tématika taky zajímá, a vím, že by ocenili, kdyby se o českých případech mluvilo víc. Chtěla jsem to vzít do vlastních rukou a trochu víc prozkoumat, co všechno se v našich končinách skrývá za tajemství.

Ale to není jediný důvod. Když jsem byla mladší, hodně mě ovlivnili youtubeři jako Wizzory nebo Staysteak, kteří se věnovali podobným tématům. Byli pro mě velkou inspirací a svým způsobem mě přivedli k vlastní tvorbě. Je v tom i kousek nostalgie – možná i proto mám k temným příběhům tak silný vztah.

Jaké programy používám?

Pro tvorbu komiksů používám Clip Studio Paint, protože je doslova stvořený právě pro tenhle typ práce. Nabízí assety ideální hlavně pro webtoony a mangu a má spoustu funkcí, které mi u jiných programů jednoduše chybí. Skvěle se v něm pracuje s 3D modely, které často využívám – ať už pro složitější pozadí, nebo objekty, které potřebuju zachytit z různých úhlů.

Na rychlé skicy, trénink a rozcvičku stále ráda používám Paint Tool SAI, který jsem používala ještě před tím, než jsem si pořídila CSP. I když už to není můj hlavní program, pořád je to jednoduchý a pohodlný nástroj, ke kterému se ráda vracím, když chci jen tak kreslit.

Občas se taky vracím k pixel artu, pro který je pro mě nejpohodlnější Aseprite – jednoduchý, přehledný a vytvořený přímo pro tenhle styl. A pokud jde o 3D tvorbu, využívám hlavně Blender. Je zdarma, extrémně výkonný a nabízí všechno, co při práci potřebuju.

Komiksy

Zkomiksovala jsem zatím tři známé české urban legendy – a právě tyhle projekty byly moje první serióznější pokusy o komiksovou tvorbu. Naučila jsem se na nich opravdu hodně.

Komiks Rozsvěcet se nevyplácí

Můj úplně první komiks, „Rozsvěcet se nevyplácí“, vznikl hodně spontánně. Měla jsem v hlavě základní příběh, sedla jsem si k tabletu a rovnou začala kreslit. Rozhodla jsem se, že dvanáct stran bude ideální rozsah – a nakonec to vyšlo docela dobře. Neměla jsem ale připravený žádný storyboard, což se ukázalo jako velká chyba. Styl komiksu jsem si navíc vymýšlela až v průběhu, podle pocitu. Učení se z chyb beru jako důležitou součást každého procesu, ne jako něco špatného.

Tenhle první komiks jsem dělala barevně, což se ukázalo jako velký žrout času, zvlášť v porovnání s druhým komiksem, který je černobílý. Při tvorbě jsem využívala spoustu assetů z CSP – hlavně různé štětce a razítka na krev, větve, ploty a podobně, což celý proces docela urychlilo. Důležitou součástí byly také fonty, které jsem pro komiksy musela najít. Na timelapsech níže mě můžete vidět podobné materiály používat.

Komiks Stopař

Druhý komiks, „Stopař“, byl už o poznání promyšlenější. Ke každé stránce jsem si předem připravila storyboard, takže jsem věděla, co mě čeká – a mohla se soustředit čistě na samotnou kresbu. Ušetřilo mi to spoustu času. Zatímco první komiks mi zabral přes 60 hodin práce, „Stopař“ mi sebral sotva polovinu. I přesto, že jsem se dost natrápila s kreslením auta – což naštěstí zachránil 3D model, který jsem používala ve všech panelech, kde se auto objevilo.

Komiks Lidé také umí lízat ruce

A můj třetí komiks, Lidé také umí lízat ruce, byl z celé série asi nejrychlejší na dokončení – ne kvůli počtu stran, ale spíš díky efektivitě, kterou jsem získala z předchozích zkušeností. I kdyby byl stejně dlouhý jako první dva komiksy, zabralo by mi to mnohem méně času. Proč? Protože jsem už dokázala efektivně využívat vše, co jsem se naučila. Nejvíce času mi zabralo kreslení pozadí, ale díky 3D modelu jsem si práci značně ulehčila. Zasekla jsem se hlavně u věcí, které jsem nedokázala nakreslit podle paměti, a tak jsem bez váhání hledala reference. Neberu to jako zlenivění, ale jako přirozený proces – komiksy pro mě nejsou jen o technické zručnosti, ale o schopnosti vyprávět a vizualizovat příběh. A právě tohle bylo mým cílem: zachytit, jak jsem příběh viděla ve své hlavě. Tento komiks byl pro mě osobně nejsilnější, protože tato urban legenda byla jedna z těch, které jsme si s kamarády vyprávěli jako děti a které nám nedaly spát. Vrátit se k ní po letech pro mě bylo plné nostalgie, a právě tu jsem chtěla v komiksu vyjádřit. Zvolila jsem teplé oranžovohnědé barvy, které pro mě symbolizují pocit staré vzpomínky. Celkově jsem s tímto komiksem spokojená – nejen proto, že jsem už dokázala tvořit rychleji, ale hlavně proto, že jsem dokázala vizualizovat svůj záměr tak, jak jsem ho měla ve své mysli.

Práce s 3D modely

Pro spoustu framů jsem využívala 3D modely, jak už jsem zmiňovala výše. Jejich použití je nesmírně praktické – bez nich bych například nad kreslením auta, které ve scéně nehraje zásadní roli, ale musí tam být, strávila klidně hodinu. Navíc bych ho pokaždé nakreslila jinak, což by rušilo souvislost komiksu. Právě v tomhle mají 3D assety obrovskou výhodu – zůstávají konzistentní ze všech úhlů. Clip Studio Paint je v práci s 3D modely opravdu skvělé, protože je možné modely upravovat přesně podle potřeby, jak ukazuji ve videu níže.

V tom samém videu ukazuji i 3D model auta, který jsem používala napříč celým komiksem Stopař. Pokaždé jsem ho jen nastavila do správné polohy a úhlu, zvolila monochromatické zbarvení, upravila color threshold pro ideální poměr bílé a černé tak, aby vynikly všechny křivky, a nakonec jsem model vyrastrovala. To byl celý postup. Podobně jsem postupovala i u třetího komiksu – místo neustálého kreslení postele jsem využívala 3D model ložnice, který jsem barevně zjednodušila na dva odstíny, aby vizuálně zapadl do stylu komiksu.

Výsledný efekt je čistý, komiks nijak neruší, naopak mu to pomáhá – a výrazně to šetří čas. Za mě jsou 3D modely v kresbě komiksů zkrátka skvělá záležitost.

Reference

Kromě 3D modelů jsem ve většině případů používala také reference – a upřímně, bez nich se neobejde ani ten nejlepší kreslíř. Možná jste někdy narazili na debaty o tom, jestli je používání referencí v pořádku, nebo jestli je to podvádění, krádež a podobně. Za mě je to úplně přirozená a nezbytná součást tvorby. Z hlavy totiž nenakreslíme všechno – a reference nám pomáhají doplnit to, co si náš mozek jednoduše nepamatuje.

Je rozdíl mezi slepým obkreslováním a využitím referencí jako nástroje k pochopení nebo vlastní interpretaci. Třeba anatomii zvířat vůbec neovládám. Proč bych se měla trápit s tím, jak má pes vypadat v určité póze, když si můžu najít fotku a nakreslit ho podle ní ve vlastním stylu? Stejně tak si často nepředstavím výrazy obličeje nebo pozice rukou – potřebuju je vidět, abych je správně zachytila. A ruku na srdce, kdo si v hlavě uchovává detaily každého typu květiny, aby je zvládl malovat z paměti?

Reference nejsou podvádění. Jsou to pomůcky, se kterými se tvoří snáz, lépe a uvěřitelněji. Proto je často používám – a doporučuju to i vám.

Co za nástroje jsem využívala?

K samotné malbě jsem nejčastěji používala G-pen, který je součástí základní výbavy Clip Studio Paint. Na skici jsem si oblíbila štětec Michael Guimont Pencil Rough Paper (CD), který je dostupný zdarma v asset storu. Vedle těchto dvou hlavních nástrojů jsem využívala i celou řadu specifických asset štětců – například pro listí, krev, nebo kostkovaný vzor na košile. Vždy záleželo na konkrétní scéně, ale v zásadě jsem se při kreslení držela jen několika osvědčených štětců, se kterými jsem pracovala opakovaně.

Na framy a komiksové bubliny nebo efekty jsem využívala nástroje přímo dostupné v CSP. Pro dlažbu nebo chodníky jsem používala patterny z asset storu, což ušetřilo čas a zároveň dodalo kresbě jednotný styl. Často jsem využívala ořezové masky, díky kterým jsem mohla pohodlně kreslit například detaily na fasádu budovy, aniž by přesahovaly mimo daný objekt. U barevného komiksu Rozsvěcet se nevyplácí jsem hodně pracovala i s vrstvením – konkrétně s režimy vrstev jako overlay nebo multiply. Modrá multiply vrstva pomohla vytvořit noční atmosféru, zatímco žlutá či oranžová overlay vrstva zvýrazňovala teplo a světlo interiéru a podtrhovala příjemnější náladu scény.

Chybami se člověk učí

Z tvorby komiksů jsem se toho spoustu naučila. Snažila jsem se využívat různé perspektivy, abych čtenáře přivedla na místo, kde se má cítit přesně tak, jak chci, a aby se opravdu vžil do příběhu. Inspirovala jsem se jinými tvůrci, abych objevila vhodné techniky. Mým největším zdrojem inspirace byl bezpochyby pinterest. Můj největší problém ale byl čas. Nešlo ani tak o to, že bych komiks nestíhala, ale dělat jednu stránku z dvanácti dva dny vkuse celé odpoledne prostě není efektivní. První stránka u "Rozsvěcet se nevyplácí" byla podstatně detailnější než ostatní – ale ne tak moc, aby mi zabrala dva dny. Odkud tedy přišel problém? Hlavně z toho, že jsem pořád nevěděla, co dělám. Na začátku jsem se pokusila nakreslit hospodu z hlavy, ale po dvou pokusech mi došlo, že to nebude nejlepší řešení. Pak jsem začala hledat referenci, kterou jsem hledala asi hodinu, protože jsem chtěla mít tu ideální podle svých představ – což se ukázalo jako zbytečná chyba. Nakonec jsem našla několik českých hospod a porovnávala je mezi sebou, abych zjistila, co mají společného. To mi pomohlo najít to, co jsem potřebovala – z jedné hospody jsem si vzala ceduli visící na straně, která na ostatních nebyla, a ze třetí jsem použila schůdky, které nebyly na zbylých. To byla dobrá strategie, ale stejně jsem strávila neuvěřitelně moc času nad detaily, které komiks ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Ne každá linka musí být dokonalá a ne každý stín musí být perfektní. Komiksy nejsou jen o ilustraci, ale o příběhu. Nejde tedy tolik o jednotlivé kresby, jako o celkový dojem z komiksu, a proto nemá smysl zbytečně se zabývat detaily. Postupně jsem na to přišla a z chyb se poučila. A samozřejmě, nesmím zapomenout na klasickou chybu, bez které by snad tvorba nebyla úplná – zapomenout uložit. Tak jsem přišla o dvě celé stránky, což na začátku znamenalo spoustu hodin práce. Musím přiznat, že mi bylo do breku. Ale stává se!

Jaký tablet používám?

Sama si zatím vystačím s tabletem Wacom Intuos M, který dnes stojí kolem dvou tisíc. Používám ho už minimálně pět let a zatím nemám potřebu ho měnit. Je dostatečně velký, pohodlný na cestování a má displej s dostatečnou úrovní přítlaku a praktická tlačítka. V budoucnu si ale plánuju pořídit displejový tablet, protože kreslení s ním bude pohodlnější. I přesto ale nechci tvrdit, že je to nutná investice, aby se člověk mohl naplno věnovat digitální tvorbě.

Co budu dělat dál?

Do budoucna mám v plánu ilustrovat více příběhů. Zkušenost z tvorby těchto komiksů mi dala spoustu motivace a hlavně nápadů k tvorbě dalších. Chci je ale také vyprávět a vysvětlovat na YouTube – ať už jde o urban legendy, jejich vznik, šíření a původ, nebo o čtení creepypast a vysvětlování kriminálních případů. Něco už mám připravené. Kriminální případy ale nebudu zpracovávat do komiksu, protože jsou to citlivá témata, která se do komiksové formy jednoduše nehodí. Místo toho mám nachystané nějaké creepypasty a další urban legendy, na které se můžete těšit.